Profil PKMC

Pán Bůh a čest Můj klenot jest

Toto heslo náleželo od 17. století rodu Janovských z Janovic, který patří k našim předkům po přeslici.

Bájný původ rodu

Rod z Klenové a Janovic podle smyšlenek 17. století přišel prý do naší země s praotcem Čechem. Bájná genealogie je tato:

Bájná genealogie
Bájná genealogie

Janovský z Janovic je jméno staročeského rytířského rodu, který byl usedlý v Janovicích (7,5 km jihozápadně od Klatov). Prvním známým příslušníkem rodu Janovských byl Jan Janovský z Janovic, jenž pečetil před r. 1289 erbem vodorovného stříbromodře šachovaného břevna v červeném poli. Rod Janovských z Janovic měl stejný erb se svými strýci Klenovskými z Klenového. Poprvé se „de Clenow“ píše v r. 1291 Bohuslav, jeden z nejstarších předků tohoto rodu.

Za zmínku stojí skutečnost, že Janovští z Janovic jsou v seznamu třiceti nejstarších českých rodin z roku 1501 uváděni na 5. místě za pány z Lipé, z Kunštátu, ze Šternberka a z Házmburka.

Říp v 19. stol.

Erbovní pověst

Barvy erbu jsou doloženy na gotické nástěnné malbě ve velkém sále píseckého hradu.

Erb Janovských z Janovic
Freska erbu Janovských z Janovic ve velkém sále píseckého hradu. Vlastní foto. 2010

Erb rodu rytířů z Janovic a z Klenové pochází dle pověsti z období křížových výprav. Pověst má toto znění:

Hra s mouřenínkou aneb původ erbu pánů z Klenové
Holub z Klenové, bojechtivý rytíř, protáhl všemi zeměmi tehdejšího známého světa a vykonal též pouť do Palestiny, putoval do Egypta a prošel křížem krážem severní Afriku. Při hledání dobrodružství přišel také jednoho dne do království mouřenínů, kde se všude setkával se zvláštní zprávou, v níž královská dcera vyzývala veškeré rytířstvo ke klání v šachové hře. V šachu byla považována za nepřemožitelnou. Náš rytíř sice nevyjel do světa proto, aby hrál šachy, ale protože v této ušlechtilé hře měl jisté zkušenosti, rozhodl se, že toto dobrodružství podstoupí. Jak se slušelo a patřilo, složil u dvora své poklony, a když přijímal navrhovanou soutěžní partii, otázal se skromně, jaká je vypsána odměna pro vítěze a jaký osud čeká poraženého. Tu se dozvěděl, že podle starého obyčeje vítěz musí podlehnuvšímu omlátit šachovnici o hlavu a že toto právo princezna znamenitě ovládá. Holub otevřel odvážně hru, postupoval při každém tahu velmi obratně, a tak se mu podařilo půvabnou černou soupeřku zmást. Když jí dal mat, rychle, ale šetrně hodil šachovnicí po mladé ženě a spěchal do svého útulku, aby se připravil na další cestu. Král však pro něho poslal, ponechal si ho u dvora a požádal o pomoc proti zpupnému sousedu. Když se Holub po krátkém čase ověnčen vavříny vítězství vrátil zpátky, věnoval mu vděčný král vzácný štít, na němž byla zobrazena žena v bílém atlasovém rouchu, mouřenínka s korunou na hlavě a v ruce držela šachovnici. Byla to vzpomínka na statečného Čecha, který nad ní zvítězil. Holub šťastně přinesl tento štít do své vlasti a později svolil, aby jeho bratr v Pajreku si dal polovinu šachovnice do erbu. A tak se oba bratři stali předky proslulých rytířů z Klenové a Janovic, kteří pak během mnoha staletí proslavili svá jména v českých dějinách.

Rod erbu vodorovného stříbromodře šachovaného břevna v červeném poli zaujal prokazatelně již na konci 13. století celé horní povodí Úhlavy až k Nýrsku a dělil se do několika větví. Jednalo se o větev Pajreckých z Janovic a odštěpenou větev Rýzmberských z Janovic. Mezi dalšími větvemi můžeme zmínit JanovickouSoustovskou a Závěšínskou.

V 17. století vznikla větev Blatenská (viz níže), z níž po přeslici pocházíme.

Lovecká společnost v 18. stol.

Loupeživí rytíři z česko-bavorského pomezí a lovčí na Blatné

Jinak však Janovští zůstali rodem výhradně pohraničním se všemi typickými atributy bojovné šlechty chudého podhůří Šumavy a Českého lesa. Málo výnosné agrární zázemí podmiňovalo u Janovských častý vstup do žoldnéřských služeb na obou stranách hranice a tento militantní styl života býval namnoze provázen loupežným kořistěním na česko – bavorských obchodních trasách a pleněním. V 15. a na počátku 16. století byli v šumavských hvozdech Racek, Heřman a jeho syn Oldřich obávanými loupeživými rytíři.

Janovice nad Úhlavou
Zbytky vodního hradu v Janovicích. Vnější opevnění bylo znásobeno vodním příkopem. Vlastní foto. 2007
Zdivo tvrze v Janovicích nad Úhlavou
Dochovaná část staré hradby vodního hradu v Janovicích Vlastní foto. 2007
Obřadní meče
Obřadní meče Janovských z Janovic. Muzeum v Klatovech. Vlastní foto

Jiní Janovští však sloužili králi, např. Adam, jenž byl královským prokurátorem.

Erby úředníků zemských desek
Malby v místnosti Nových zemských desek ve Starém královském paláci představují erby nejvyšších úředníků českého království a úředníků zemských desek. Erby Janovských ve spodní řadě druhý zprava a v prostřední řadě první zprava

Za stavovského povstání se část členů rodu postavila na stranu českých stavů. Tito Janovští byli proto postiženi pobělohorskými konfiskacemi. Zatímco r. 1615 představoval pozemkový majetek Janovských na Klatovsku poměrně rozsáhlý komplex panství Janovice n. Úhlavou, Drslavice, Soustov a Roupov, tak po roce 1620 (jak je zřejmé z map „Konfiskace rodových majetků politickým odpůrcům po r. 1620“ a „Pozemkový majetek podle Berní ruly 1654“, uložených v Okresním muzeu v Klatovech) nebyli Janovští již jako majitelé statků na Klatovsku jmenováni.

Část členů rodu naopak věrně sloužila císaři a dosáhla panského stavu.

Erb Janovských z Janovic
Císařovna Marie Terezie povyšuje Franze Adama Janowského von Janowitz do stavu svobodných pánů, uděluje mu predikáty Freiherr a Wohlgeborn a polepšuje mu erb, 1772, listopad 13., Vídeň (uloženo mezi erbovními listinami v Archivu hlavního města Prahy)

Z našeho genealogického hlediska je významná větev Janovských z Janovic, která se usadila na Blatensku:

Již v 16. století Janovským patřila tvrz v Lažanech (8 km jižně od Blatné) s dvorem a pustou vsí a ves Milčice. (V r. 1547 prodal Václav Žákavec na Jivňanech Volfovi Rýzmberskému z Janovic tvrz Lažany s dvorem a pustou vsí a ves Milčice. V r. 1550 koupil statek od Volfa Rýzmberského z Janovic Pavel Kořenský z Terešova.). Jednalo se však o krátkou epizodu jejich působení v regionu.

Nicméně, Janovští z Janovic přichází na Blatensko znovu v 70. letech 17. století a již se tam natrvalo usazují. Jednalo se o Jiřího Vojtěcha Janovského z Janovic, který koupil v roce 1672 tvrz Lnářský Málkov (10 km jihozápadně od Blatné) a dále pak roku 1677 tvrz Kadov (8 km západně od Blatné).

Nejstarší matriční záznam potvrzující jejich působení v Málkově pochází z roku 1677. Toho roku křtí Jan Janovský syna Jana, kmotrem mu je stejnojmenný urozený pán Jan Janovský z Janovic, kmotrou urozená Panna … (jméno nečitelné)

Zápis o křtu
Zápis o křtu syna Jana z roku 1677

Následuje pak posloupnost Janovských, z nichž pochází Filip, lovčí na Blatné.

Filipův syn Václav, rovněž lovčí na Blatné, se ženil roku 1745. Svědkové na jeho svatbě potvrzují vysoký společenský status, který rodina měla:

Zápis o sňatku
Září 1745: Záznam o sňatku Václava Janovského, syna Filipa Janovského lovčího z Blatné. Svědky byli Vysoce urozený pán Franciscus Őrtl, vysoce urozený pán Wenceslaus De Neukirchen a vysoce urozená panna Elisabetha De Neukirchen

Václavovou dcerou Magdalenou (nar. 1776) pokračuje rod až do našich časů po přeslici.

Genealogická posloupnost
Bitva u Wagramu

Významná osobnost rodu – hrdina bitvy u Wagramu

Generál jezdectva Johann hrabě Klenau (z Klenové a Janovic) 1758 – 1819

Narodil se v Praze jako potomek starobylého českého šlechtického rodu pánů z Klenové a Janovic. V 17 letech vstoupil do pěšího pluku č. 47 (IR47). Převelen byl k 5. švališérskému pluku, kde během války o bavorské dědictví dosáhl hodnosti rytmistra. Za války s Tureckem se stal majorem a s dragounským plukem č. 1, k němuž byl přeložen roku 1792, bojoval v rakouském Nizozemí a pod Wurmserovým velením na Horním Rýnu. V roce 1795 rozhodl Klenaův jezdecký útok bitvu u Handschuhheimu, za což Klenau získal Řád Marie Terezie a byl povýšen na plukovníka 5. husarského pluku (jehož majitelem byl Wurmser). V počáteční fázi tažení ke Castiglione (červen 1796) zaútočil Klenau jako velitel předvoje Quasdanovičovy kolony překvapivě na Brescii, což donutilo Bonaparta zrušit obléháni Mantovy. Klenau se zde spojil s Wurmserem a v Mantově setrval i při jejím druhém francouzském obležení, které skončilo kapitulací pevnosti v únoru 1797.

Generálmajorem se Klenau stal roku 1798. O rok později porazil Mac-Donalda u San Giovanni a dobyl Boloňu a Florencii. V roce 1800 byl přeložen do Německa pod Krayovo velení ve svých 42 letech se stal podmaršálkem a v prosinci přispěl k Augerauově porážce u Norimberku. Po skončení Druhé koaliční války se usadil v Praze. Během války 1805 působil jako velitel divize, byl však spolu s Mackem zajat při kapitulaci Ulmu. V roce 1809 zpočátku velel předvoji I. sboru, v bitvě u Wagramu pak převzal od Hillera VI. sbor. Přestože byl Jan hrabě Klenau (z Klenové a Janovic) pověřen velením rakouského VI. sboru u Wagramu velmi pozdě, až těsně před bitvou samou, vedl jej neohroženě do boje proti francouzskému levému křídlu, za což byl oceněn komandérským kříže Řádu Marie Terezie. Když už jako generál jezdectva velel v roce 1813 IV. sboru, zmocnil se 14. října útokem Liebertwolkwitz a o dva dny později v bitvě u Lipska zajišťoval kraj spojeneckého pravého křídla. Během dalšího spojeneckého tažení zadržoval v Drážďanech síly maršála Saint Cyra. V roce 1814 se stal vojenským velitelem na Moravě.

Generál jezdectva