Věrni zůstaneme
Těsně po okupaci Československa důstojníci generálního štábu pečlivě zvažovali, kdo odejde a kdo zůstane. A drželi se kritéria: nemohou odejít všichni – i doma musí zůstat schopní lidé. Bez jejich pomoci by se například později neobešli parašutisté vysazovaní do Protektorátu z Británie, ale i Sovětského svazu.
Za Beneše a Československo
Na základě studia archivních dokumentů se ukazuje, že Češi neklonili hlavy, ale naopak proti nacismu aktivně bojovali. Následující tabulka ukazuje počet obětí v některých západoevropských okupovaných zemích v % k počtu obyvatel:
Rovněž během Pražského povstání začátkem května 1945 bylo padlých bojovníků na barikádách dvakrát více než v povstalecké Paříži v srpnu 1944.
V domácím odboji
Můj prastrýc ThDr. Karel Valeš (manžel sestry mé báby) byl jedním z mnoha masarykovských důstojníků, kteří zůstali věrni vojenské přísaze a během okupace se aktivně zapojili do domácího odboje.
V Československé armádě působil jako vojenský duchovní Československé církve husitské.
V roce 1931 složil v Mukačevě na Podkarpatské Rusi důstojnické zkoušky, po březnu 1939 se zapojil do domácího odboje.
Hnutí odporu nebylo jen záležitostí prvních měsíců okupace. Český odboj se rozdělil do dvou základních ideových proudů. První proud je nazýván komunistický, druhý proud bývá označován jako demokratický. Vojenská část odboje se seskupila v Obraně národa, kde se snažila přiopravit povstání proti německým okupantům. Proto již od počátku vojáci shromažďovali a ukrývali zbraně a munici.
Dne 27. května 1942 se světem roznesla zpráva, že v Praze došlo k atentátu na zastupujícího říšského protektora v Čechách a na Moravě Reinharda Heydricha.
Karel Valeš byl dne 11. 6. 1942 v Praze VIII – Libni zatčen gestapem pro schvalování atentátu na Heydricha, protiněmecká kázání, podporování persekvovaných rodin a přechovávání munice.
Otrokem Třetí říše
Karel Valeš byl vyslýchán v Petschkově paláci, uvězněn na Pankráci, v Terezíně a od 18. srpna 1942 v Dachau.
Vyslýchání v Petschkově paláci probíhalo asi takto: Seděti v pozoru, s tělem ztrnule vzpřímeným, s rukama přimknutýma ke kolenům a s očima až k oslepnutí upřenýma na zažloutlou stěnu „domácího vězení“ v Petschkově paláci – to věru není poloha nejvhodnější pro myšlení. Ale kdo přiměje myšlenku, aby seděla v pozoru? Kdysi kdosi – už nikdy asi nezjistíme kdy a kdo – nazval „domácí vězení“ v Petschkově paláci „biografem“. Geniální nápad. Prostorná místnost, šest dlouhých lavic za sebou, obsazených ztrnulými těly vyšetřovanců a před nimi holá stěna jako plátno kina. Všecky produkce světa nenatočily tolik filmů, kolik si jich n tuto stěnu promítly oči vyšetřovanců, čekajících na nový výslech, na mučení, na smrt.
V Terezíně byly cely přeplněné a strava naprosto nedostatečná. Ráno náhražka neslazené kávy, k obědu vodová řídká polévka či kroupová kaše, k večeři totéž. Jako přídavek trochu chleba a pro těžce pracující jednou týdně kousek margarínu a lžíce marmelády. V neděli a ve čtvrtek bylo v polévce trochu masa, avšak často méněcenného, takže vězni měli průjmy. Hygienické poměry byly zoufalé. Sprchy, ač dobře vybavené, nestačily a čerpadlo často selhávalo, takže vystačily na umytí jednou za tři až čtyři týdny. Slamníky a prádlo se staly semeništěm blech a vší. Toalety byly k dispozici dvě pro šest set lidí v cele, a tudíž byly permanentně obsazené. Při střevních nákazách mnozí zesláblí vězni káleli na podlahu cel.
Dachau nebyl největší ani nejhrozivější co do počtu lidských obětí. Koncentrační tábor Dachau nedaleko Mnichova však byl v březnu 1933 otevřen jako první nacistický koncentrační tábor a později sloužil jako modelový příklad pro tato další zařízení. 29. dubna 1945 byl tábor osvobozen Američany. Za 12 let jeho existence jím prošlo nejméně 200 000 lidí z více než 30 zemí Evropy. Nejméně 30 tisíc registrovaných vězňů zahynulo, celkový počet obětí se však odhaduje na 67 tisíc. Z Československa bylo do Dachau deportováno 3600 osob, z nichž v táboře zahynulo asi 1400. Když se Karel Valeš vrátil dne 22. května 1945 domů, vážil pouhých 35 kilogramů.
V roce 1947 se stal členem přípravného výboru Sdružení duchovních – účastníků druhého odboje (SDUDO). První slavnosti SUDO se konaly ve dnech 11. a 12. října 1947 v Havlíčkově Brodě a Humpolci.
Za svou účast ve II. národním odboji obdržel tato vyznamenání:
