КРЯЧОК ЛЯЛІЙОВИЙ
V našem rodě se prostřednictvím rusínského národně uvědomělého rodu Dulyů pocházejícího z kmene Lemků ze Šambrona u Staré L’ubovně prolínají kulturní vlivy latinského Západu a byzantského Východu. Z rodiny Dulyů v Šambroně u Staré L’ubovně pocházely zpěvačky rusínských písní Anna Dulyová (21 písní) a Mária Dulyová (27 písní). Rukopisné zápisy jejich písní se nacházejí v pozůstalosti národopisce Jozefa Kolarčíka – Fintického. Ta je zařazena do rukopisných fondů úseku hudebních rukopisů Literárně – archivního oddělení Matice slovenské.
Mezi Východem a Západem
Rusíni jsou starobylým etnikem ukrajinského národa. Rozlišují se na několik etnografických skupin podle geografických sídel. Rusíni v Šambroně patří ke kmenu Lemků. Lemkové byli původně horští pastevci a zemědělci. Zachovali si tradiční archaické zvyky a obyčeje, včetně pověr a pověstí o upírech.
Na východním Slovensku se již od středověku střetávaly vlivy západu a východu. Na severních a jižních svazích Karpat, na území, které můžeme na západě ohraničit řekou Poprad a na východě horním tokem řeky Tisy, se usadilo etnikum, jež je nazýváno jako Rusíni. Nejstarší písemné prameny o Rusínech pocházejí z 10. – 11. století a obsahují informace o vesnicích pohraničních strážců v Uhersku. Roztříštěnost křesťanství, která začala schizmatem v roce 1054, pokračovala rozkolem po vzniku reformace, se ještě prohloubila na konci 16. stol. Tehdy se na hranici východního a západního křesťanství na území jihovýchodního Polska a severovýchodního Uherska začal proces sjednocování části pravoslavných křesťanů se západním katolicismem. Roku 1596 byla uzavřena církevní Unie mezi Římem a pravoslavnými haličsko-ukrajinskými a běloruskými eparchiemi. Rusínské obyvatelstvo východního Slovenska, které se přidržovalo východního obřadu, však mnohem více ovlivnila Užhorodská unie z roku 1646. Na jejím základě se i na východním Slovensku začaly formovat struktury uniatské, později řeckokatolické církve. Papežská bula o přijetí Unie v župách na východním Slovensku byla vydána v roce 1689. Řeckokatolíci na tomto území patřili nejdříve pod správu Mukačevské eparchie. Samostatné prešovské biskupství bylo zřízeno až v roce 1818.
První ikony se na území Slovenska dostaly s misí sv. Cyrila a Metoděje. Ty se však nezachovaly. Nejcennější památky ikonomalby na východním Slovensku pocházejí až z 15. – 16. století. Jsou spojené s osídlením obyvatelstva, které má kořeny ve východoslovanské církevní kultuře. Ikony východního Slovenska 15. – 16. století jsou větví postbyzantského malířství. Pro toto období jejich vzniku je charakteristické poměrně přesné přidržování se straších, zejména bulharských a staroruských vzorů. Jsou nazývány „byzantizujícími“ ikonami.
Na Slovensku se v roce 1938 při sčítání lidu hlásilo k řeckokatolíkům 213 000 osob (6,4%), k pravoslavným 9000 osob (0,3%). Po roce 1945 bylo v zájmu sovětské politiky upevňovat v satelitních zemích pozice ruské pravoslavné církve. Situaci řeckokatolíků komplikovali běženci z Ukrajiny prchající před komunisty na Západ. Většinou se jednalo o řeckokatolické kněze s rodinami. Obyvatelstvo východního Slovenska s běženci většinou soucítilo a poskytovalo jim všemožnou pomoc. Pomáhali zejména řeckokatolíci – spřízněni jazykem, vírou, antikomunismem. Problém spočíval v tom, že spolu s civilisty spěchaly na Západ i roztroušené útvary Ukrajinské povstalecké armády (UPA). Dne 19. července 1948 přepadly orgány Národní bezpečnosti řeckokatolické kláštery a podrobily je domovním prohlídkám. K přestupu řeckokatolické církve k pravoslaví se Církevní komise ÚVKSČ vrátila 27. února 1950 a potvrdila, že akce musí být provedena ihned. V březnu 1950 se v lázních Ružbachy sešli zástupci pravoslavných, Ukrajinské národní rady a vládních orgánů, aby konkretizovali protiuniatskou ofenzívu. Ustavili Ústřední výbor pro návrat do pravoslaví. Ke zrušení řeckokatlické církve došlo v témže roce. Činnost této církve byla obnovena v roce 1968, ale k její úplné rehabilitaci a postupnému navracení majetku došlo až po r. 1989.
I když v náboženských obřadech podstatné rozdíly mezi řeckokatolíky a pravoslavnými neexistují, neshody přetrvávají ve věroučných a majetkových otázkách. Dnes často nacházíme v malých vesnicích s převládajícím rusínským etnikem jako symboly této rozdílnosti vedle sebe řeckokatolické a pravoslavné kostely.
Rusínské národní hnutí
Z rodiny Dulyů v Šambroně u Staré L´ubovně pocházely zpěvačky rusínských písní Anna Dulyová (21 písní) a Mária Dulyová (27 písní). Rukopisné zápisy jejich písní se nacházejí v pozůstalosti národopisce Jozefa Kolarčíka – Fintického. Ta je zařazena do rukopisných fondů úseku hudebních rukopisů Literárně – archivního oddělení Matice slovenské.
Rusínské národní hnutí bylo od samého počátku roztříštěné. 8. listopadu 1918 se ustavila Ruská národní rada (Rada Lemků) ve Staré L’ubovni s působností pro rusínské obyvatelstvo na Spiši a Šariši. Tato Rada byla orientovaná ukrajinsky. Ruská národní rada v Prešově se naopak vyslovila pro velkoruskou perspektivu.
V roce 1938 po vyhlášení autonomie Slovenska a Podkarpatské Rusi se v okrese Stará L’ubovňa šířilo autonomistické hnutí za připojení východního Slovenska k Podkarpatské Rusi pod heslem: Od Popradu po Tisu. Reorganizovaná Ruská národní rada vydala 13. října 1938 k obyvatelům rusínsko-ukrajinské národnosti Prjaševské Rusi vyhlášení, ve kterém vyzývala, aby ve Staré L’ubovni, Orlově, Sabinově a dalších místech byly organizovány Ruské národní rady, jejichž cílem měla být ochrana zájmů při určení státní hranice mezi Zakarpatskou Ukrajinou a Slovenskem.
Dne 1. března 1945 se konal v Prešově v Ruském domě sjezd Národní rady Zakarpatska. Na sjezdu byla přijatá rezoluce, ve které byla proklamována národní jednota obyvatel Prjaševčiny s lidem Zakarpatské Ukrajiny. Sjezd zvolil Ukrajinskou národní radu Prjaševčiny (UNRP) jako reprezentativní orgán Rusínů – Ukrajinců. Dne 8. dubna 1945 se konalo ustavující zasedání okresní organizace UNRP ve Staré L´ubovni. Delegáti nastolili požadavek založit státní ruské školy v obcích Kamienka, Malý Lipnik a Stará L´ubovňa. Snahy o připojení východního Slovenska k Zakarpatské Ukrajině definitivně pohřbila smlouva mezi vládami Československa a Sovětského svazu z 29. června 1945 o připojení Zakarpatské Ukrajiny k území Sovětského svazu. Součástí smlouvy byl i protokol o optování občanů Sovětského svazu a Československa, který umožňoval občanům ruské, ukrajinské a běloruské národnosti na území Československa optovat pro státní občanství Sovětského svazu. Občané měli právo optovat pro sovětské občanství a vystěhovat se do Sovětského svazu do 15. března 1947. Lhůta na vystěhování do Sovětského svazu byla prodloužena do 18. května 1947. V Šambroně požádalo o opci 65 rodin.
