Legio Patria Nostra
Na přelomu 40. a 50. let zuřila studená válka mezi Východem a Západem. Indočína byla zemí, kde probíhal otevřený boj proti komunistům. Můžeme říci, že v Indočíně se tehdy bojovalo i za demokracii ve střední Evropě. Z tohoto důvodu začalo po komunistickém puči v Československu v roce 1948 do cizinecké legie proudit více mladých Čechů a Slováků. Jedním z nich byl i bratranec mého otce, který se nechal zapsat mezi legionáře pod jménem Vlastimil Kovář. Sloužil u 1REC (jízdní pluk cizinecké legie) v hodnosti LEG. Jeho vojenské číslo bylo 51460. Dne 21. 1. 1950 padl v boji proti Viet Minhu a čínským komunistům.
V Indočíně se bojovalo za demokratické Československo
Po komunistickém puči v Československu v roce 1948 začalo do cizinecké legie proudit více mladých Čechů a Slováků. Po překročení státní hranice dotyčného obvykle zadržela německá pohraniční hlídka či policie a transportovala ho do některého z utečeneckých táborů pod správou International Refugee Organization (IRO). Následovaly výslechy amerických zpravodajců, často pracovníků CIC (kontrarozvědka armády Spojených států). V letech 1945 – 1949 byli agenti cizinecké legie v utečeneckých táborech, rozesetých po celém Německu a Rakousku (pochopitelně s výjimkou sovětské okupační zóny), denními hosty a zverbovali do legie stovky mladých mužů. Drtivou většinu mužů nalákaly do legie falešné sliby. Obvykle se dozvěděli, že v Africe budou nasazeni jako policejní orgány v rámci legie a po pěti letech služby mohou získat místo ve státní službě přímo v místě působnosti či ve Francii.
Ti muži, kteří se nechali naverbovat, odjeli transportem přes Štrasburk do pevnosti St. Nicolas v Marseille. Pevnost St. Nicolas byla velmi nehostinné místo. Nováčky uvítal řev poddůstojníků, kteří křičeli o to více, oč méně noví legionáři rozuměli jejich francouzským rozkazům. Zhruba po dvou týdnech se vytvořil lodní transport, který nováčky cizinecké legie přepravil do Alžírska. Poté, co transport doplul k africkým břehům, proběhlo vylodění. Po něm následovala cesta do Sidi – bel – Abbès, které leží v severozápadním Alžírsku, na cestě do Oranu. Sidi – bel – Abbès bylo založeno v roce 1848 jako posádkové město, nejstarší výcvikové středisko legie, a od roku 1933 sloužilo jako hlavní posádka cizinecké legie. Prošli jím i všichni naši legionáři. Po příchodu do Sidi – bel – Abbès každý legionář prošel tzv. průchozí rotou CP 3 – Compagnie Pasage 3, kde všechny nováčky ostříhali dohola a podrobili osobní prohlídce, zda u sebe dotyčný neschovává nějaký doklad. Proběhly velmi důkladné lékařské prohlídky. Před odchodem z CP 3 obdrželi legionáři krátké šortky, ovinovačky, šněrovací boty, košili, lodičku na hlavu a nezbytný modrý břišní pás, dlouhý asi tři metry. Ten měl chránit žaludek během chladných afrických nocí. Asi po čtrnácti dnech následovalo přemístění do kasáren CP 1, kde měli prodělat základní pořadový výcvik. Absolvovali také výcvik s puškou, samopaly i lehkými kulomety. Nechybělo však ani zacházení s minometem a házení granátů. Teoretická část výcviku zahrnovala čtení z mapy a určování polohy podle kompasu. Rovněž probíhala výuka francouzštiny. Po třech týdnech se výcvik výsadkářů přesunul do Philippeville a skládal se z ranního čtyřkilometrového běhu terénem, po němž se legionáři učili manipulovat s padákem. Každý musel absolvovat šest povinných seskoků za městem. Po jejich úspěšném provedení obdržel dotyčný velmi ceněný výsadkářský odznak cizineckého legionáře. Po skončení výcviku parašutisté nastoupili do vlaku, který je odvezl do Oranu, odkud vypluli do Indočíny.
Cesta ze severoafrického Oranu od Indočíny obvykle trvala měsíc a vedla po trase Oran – Port Said (egyptské přístavní město v severním středomořském konci Suezského průplavu) – Džibuti (přístav na pobřeží Adenského zálivu v severní Africe) – Sai Gon. V Port Saidu proběhla obvyklá kontrola nákladu, v Džibuti se doplňovaly potraviny, voda a pohonné hmoty. V Sai Gonu se muži ubytovali v místních kasárnách, odkud byli odveleni na bojiště.
Kovář, který miloval svoji vlast
Bratranec mého otce se nechal zapsat mezi legionáře pod jménem Vlastimil Kovář.
Sloužil u 1REC (jízdní pluk cizinecké legie) v hodnosti LEG. Jeho vojenské číslo bylo 51460.
V lednu 1950 po porážce nacionalistického generála Čankajška jednotky Čínské lidové armády postoupily k hranicím Indočíny. Viet Minhu poskytly zbraně ukořistěné čínským nacionalistům, dovezené z „lidově-demokratických“ zemí Evropy, ale i americké, ukořistěné Číňany v Koreji.
Vlastimil Kovář padl dne 21. 1. 1950 v boji proti Viet Minhu a čínským komunistům.
Byl dekorován Koloniální medailí (Médaille Coloniale).
Porážkou u Dien Bien Phu v květnu 1954 skončila francouzská válka v Indočíně. Legie ztratila v Indočíně 309 důstojníků, 1 082 poddůstojníků a 9 092 řadových legionářů.
u Dien Bien Phu
V roce 2007 jsem se vydal po stopách svého prastrýce v Indočíně. Tyto bankovky jsem koupil v jednom starožitnictví v Saigonu.
Literatura:
Křížek, L.: Francouzská cizinecká legie. Nakladatelství X-EGEM. Praha. 1994
Kudrna, Lad.: Bojovali a umírali v Indočíně. První vietnamská válka a Čechoslováci v Cizinecké legii. Ústav pro studium totalitních režimů a Naše vojsko. 2010
Kudrna, Lad.: První vietnamská válka na pozadí osudu Ladislava Charváta. Academia. Ústav pro studium totalitních režimů. Praha. 2012. ISBN 978 – 80 – 200 – 2198 – 4