Profil PKMC

Původ rodu Pavlátů / Pavláků z Krasenska a jeho stručné dějiny

Krásensko náleželo pustiměřskému klášteru benediktinek od poloviny 14. století do poslední čtvrtiny století 16. Jak bylo na klášterních statcích obvyklé, nespravoval své zboží přímo, nýbrž prostřednictvím manů, kteří sídlili ve zdejším purkrechtním dvoře. Za pustiměřské abatyše Doroty z Olšan (50. léta 16. století) došlo snad k příchodu rytířského rodu Pavlátů z Olšan na klášterní statky. V letech 1578 – 1594 seděl na manském dvoře v Krásensku Kašpar Lukavecký z Lukavice. Tento starý vladycký rod (Lukavečtí z Lukavice byli utrakvistickou rodinou, Jan Lukavecký z Lukavice byl spoluautorem listu, adresovaném na obhajobu Mistra Jana Husa do Kostnice a k tomuto listu připojil i svou pečeť. Další člen rodu, krásenský vladyka Kašpar Lukavecký z Lukavice, nemohl být po své smrti na základě zákazu biskupa Stanislava pochován v kostele, poněvadž se držel učení nekatolických pastorů) byl s rytířským (původně starým moravským vladyckým) rodem Pavlátů z Olšan v příbuzenském vztahu. Krásenská větev Pavlátů (Pavlátové z Krasenska) vymřela roku 1620, nicméně prostřednictvím sňatku Barbory, vdovy po posledním Pavlátovi z Krasenska, přešlo roku 1622 jméno Pavlák na naše přímé předky a rod tak nadále pokračuje ještě ve 21. století.

O rodovém znaku

Podle rodové pověsti žil za pradávných dob na Moravě muž prostého rodu. Byl otcem velmi početné, ale chudé rodiny, a proto se vydal do světa hledat obživu. Na svých toulkách Moravou se dozvěděl zprávu o bohatých nalezištích železa. Vydal se tedy tam a umínil si, že zkusí štěstí s dolováním. Po úmorné, několikaleté práci, když už se zdálo, že vyhlídky na bohatství nejsou žádné, objevil na biskupských statcích železnou rudu. Olomouckému biskupovi se velice zalíbil, že svým objevem biskupství prospěl, a proto ho podaroval, aby nosil hornická kladívka malovaná na štítě za rodové znamení. Potomci jeho sloužili věrně biskupům olomouckým po mnoho dalších generací.

Vedle smyšleného příběhu zachytila pověst i pravdivé prvky starobylé rodové tradice. Ale pevné datum, kdy její aktéři vstoupili na scénu dějin, se nikdy nedozvíme. Počátky rodové historie mizí v temnotách a rozjasňování přináší teprve polovina 14. století. Pro pravdivost nebo alespoň pravděpodobnost tvrzení pověsti by mohl hovořit fakt, že nositelé erbu zkřížených hornických kladiv měli už v polovině 14. století úzké styky s olomouckým biskupstvím a od té doby až do zrušení lenního zřízení byli v držení biskupských manských statků.

Stručné dějiny rozrodu dvou zkřížených hornických kladiv

Skromná pramenná základna nedovoluje vyslovit jednoznačné závěry o původu vladyckého rozrodu erbu dvou zkřížených hornických kladiv. Jeho vznik je prozatím neznámý a mlhavý. Ačkoli nás o něm všechny významnější genealogické práce informují, tak v podstatě neposkytují ucelenější pohled na jeho počáteční vývoj. Autoři ho ve svých dílech uvádějí pod příjmeními z Březové, Pavlát z Olšan (Pavlát/Pavlák z Krásenska), Číple z Kravska, Bošínský z Božejova. Za přijatelné můžeme považovat tvrzení, že všechny výše uvedené rody mají, vzhledem ke stejnému erbovnímu znamení a blízkosti sídel, společný původ. Genealogicky však tento náš předpoklad dokázat nemůžeme.

Domníváme se, že rozrod erbu dvou zkřížených hornických kladiv vystoupil na světlo dějin z šera dávnověku v souvislosti s kolonizací Jeseníků. Již ve 12. století vládl v horách ruch lovců, prospektorů, sběračů medu apod. Všechna zeměpisná jména Jesenicka mají slovanský původ, což znamená, že tato oblast byla již před kolonizací domácímu obyvatelstvu dokonale známá. Od počátku 13. století začalo domácí obyvatelstvo pronikat do podhůří. Za vlády Přemysla Otakara II. se těžba začíná orientovat také na železnou rudu a v podhůří Jeseníků začínají vznikat hamry, hutě a šachtové doly. Mohutný osídlovací proces, směřující do hornatějších oblastí na západní, severní a severovýchodní Moravě zesílil zejména po vítězně odraženém tatarském vpádu do střední Evropy ve 40. letech 13. století. Od konce 13. století a zejména ve 14. století prospektoři pronikali do stěží přístupných terénů severní Moravy a opavského Slezska, pokrytých tehdy hustými pralesy. Stříbra tu zprvu nalezli málo, a tak se pokoušeli spíše o rýžování zlata a těžbu železných rud. Některé průzkumné práce hledačů stříbra nebyly úspěšné, jinými byly odkryty žíly s obsahem jiných kovů, například železa, které potom založily několikasetletou výrobní tradici. Tak tomu bylo například na Šumpersku, Uničovsku, Benešovsku i jinde.

Je skutečností, že rod erbu zkřížených hornických kladiv je ve 14. století (1360) prokazatelně doložen v obci Březová (Prisaw) u Svitav, která byla založena biskupem Brunou. Podle této obce se psal rod vladyků z Březové (Pesk v. Prisaw, Wultzko sein Sohn 25. května r. 1386). První zmínka o Březové jako sídle pochází z let 1318 – 1326 ze seznamu leníků olomouckého biskupství. Rod vladyků z Březové se pravděpodobně podílel ve službách olomouckého biskupa na dobývání rud v okolí, neboť severovýchodně od Březové se nachází Rudná, o níž se první zmínka datuje dnem 17. ledna 1365. Nejstarší zachovaný název obce je Ruden a ten je odvozen od naleziště rudy, rudky – červené hlinky.

Zmíněného Peška z vladyckého rodu z Březové pokládáme za praotce některých rodů, které byly usedlé na Moravě a měly shodný erb – dvě zkřížená hornická kladiva. Jedná se o rody Číple z Kravska, Bošínský z Božejova, Pavlát z Olšan (Pavlát / Pavlák z Krásenska) a snad i o vladycký rod ze Štěpánova.

Kde tedy hledat kolébku našich předků? Jedná se bezpochyby o území mezi Svitavami, Moravským Berounem a Šumperkem. Proč? Protože praotcové rozrodu erbu dvou zkřížených kladiv, vladykové z Březové, pocházeli ze Svitavska a Bošínští z Božejova nejpravděpodobněji z nedalekého Mohelnicka. Na Svitavsku jsou v roce 1565 připomínáni rovněž Pavlákové. Pavlátové z Olšan měli v roce 1515 hamr u Moravského Berouna a psali se nejspíše podle Olšan u nedalekého Šumperka. Tyto Olšany jsou součástí mikroregionu Ruda. Ruda, jak z názvu vyplývá, byla již od 14. století spojena s těžbou železa (vesnice se poprvé objevuje v historických pramenech pod latinským názvem Ferreus Mons – Železná hora roku 1310). Je nezpochybnitelné, že počátky našeho rodu jsou tedy úzce spjaty s kolonizací Jeseníků a s dobýváním a zpracováním železné rudy.

O původu Pavlátů z Olšan – Pavlátů / Pavláků z Krásenska nám však může více napovědět rozbor jejich dalšího přídomku „z Beruně, z Berynu“. Mohlo by se zdát, že se jedná o slezské město Beruň (něm. Berun), které získalo městská práva v roce 1387. Není tomu tak. Přídomek byl odvozen od městečka Berun (pozdější Moravský Beroun) na šternberském panství. V okolí měl rod Pavlátů železnorudné hamry (Berun a Domštát).

O tom, že Pavlátové byli majiteli hamrů na Berounsku, svědčí Urbáře z let 1515, 1531 a 1546:

URBÁŘ 1515
Tuto se znamenají hamrové berunští.
Pavlátů hamr

URBÁŘ 1531
Hamrové berunščí
Pavlátů hamr ten dává každé činže 5 fl., 2 gr.

URBÁŘ 1546
Městečko Domoštát
Jakub Pavlát dává z místa, kde hamr stojí, každej činže — 2 gr., 3 d.[fol. 100r]
Hanzle Pavlata hamr dává každej činže — 5 fl., 2 gr.
Prokopa Pavlata hamr dává každej činže — 5 fl., 2 gr.

Někteří rodopisní badatelé mylně dochází k závěrům, že Pavlátové / Pavlákové patří mezi novoštítné rody. Na starobylý původ však upozorňuje Siebmacher, který uvádí, že se jedná o starý moravský vladycký rod (Altes mährisches Vladykengeschlecht). Rovněž Paprocký v Zrcadle jmenuje naše předky mezi starými vladyckými rody, zatímco novoštítným rodinám nevěnuje pozornost. O starobylosti rodu také svědčí mimo jiné to, že se zápis o nobilitaci, nebo-li o povýšení do vladyckého stavu, nenachází ani ve vynikajícím díle K. F. von Franka (Standeserhebungen und Gnadeakten für das Deutsche Reich und die Österreichischen Erbländer bis 1806, sowie kaiserlich Österreichische bis 1823. Wien. 1989), jež je uloženo v Rakouském státním archivu ve Vídni. Tato kniha totiž obsahuje záznamy o všech nobilitacích v habsburském soustátí již od počátku 16. století, ovšem údaje o našem rodě uvedeny nejsou, z čehož vyplývá, že se nejednalo o rodinu novoštítnou. O starobylosti rodu však pochybuje Pilnáček (Staromoravští rodové). Podle něj se první zmínky o našem rodě objevují až na počátku 16. století. Vychází zřejmě ze zápisu,jenž se nachází v Knize stavu rytířského, uložené v Moravském zemském archivu v Brně. Je třeba si však uvědomit, že úvodní část textu zmíněného zápisu se týkala všech rodů, které byly přijaty do moravského rytířstva (nikoli do vladyckého stavu!), a že pokud jde o náš rod, není u něj,oproti jiným případům, uveden blason erbu, z čehož vyplývá, že rodina již před přijetím do rytířského stavu svůj erb měla.

O rodině existuje od počátku 16. století poměrně dosti zpráv. Ty však mají pouze útržkovitý charakter. Nicméně, je z nich zřejmé, že mnozí členové rodu byli v držení biskupských manských statků, jiní byli ve službách pánů z Pernštejna.

Dne 8. prosince 1536 byli v Brně výše uvedení majitelé hamrů, bratři Jan, Jakub a Prokop, povýšeni i se svými legitimními potomky (I S DIETMI OD NICH RZADNIE POSSLIMI) do RYTÍŘSKÉHO STAVU.

K významným architenktonickým rodovým památkám patří gotický dům na prostějovském náměstí:
In: Kühndel, J.: Rytířský dům Jana Pavláta z Olšan. Ročenka Národopisného a průmyslového musea města Prostějova a Hané, 15.1938, s. 99-111: Svorníkem, spojujícím obě nejdůležitější prostějovská náměstí, je starobylý pravovárečný dům, symbolizující od nejútlejších městských začátků sladovnický, pivovarnický a kupecký život města Prostějova. Byl nejdůležitějším pravovárečným domem, povzneseným nad všechny sousedy prvenstvím v rozloze svého městiště a svou peněžní hodnotou, jako nejdražší měšťanský dům. Brzo po povýšení na rytíře jal se Jan Pavlát důstojně přestavovati svůj rohový dům. Bylo to v letech, kdy už do prostějovských veřejných domů nezadržitelně a vítězně pronikal renesanční italský sloh. Jan Pavlát nedbal této stavební novoty a dal přednost zastaralé gotické manýře, jež lomenými oblouky a profilovaným žebrovím působila důstojněji, honosněji a oslnivěji než lehká a nezvyklá okrasa renesanční.
In: Ernest, Al.: Heraldická procházka Prostějovem. Muzeum Prostějovska Prostějov. 1996: Krátké zastavení si zaslouží gotický mázhaus na náměstí T. G. Masaryka č. 11, kde jsou v současné době umístěny advokátní kanceláře. Na profilovaném žebroví vidíme čtyři štíty, jen u dvou však byli bezpečně zjištěni jejich majitelé. Jedním je štít Pavlátů z Olšan, kteří nosili dvě stříbrná hornická kladiva (krace) se zlatými topůrky a totéž znamení měli i jako klenot. Druhý štít z mázhausu patří pánům z Pernštejna a nalezneme jej v chodbě do dvora. V tomto domě jsou také v jedné kanceláři a ve skladu prodejny jízdních kol štíty Viléma z Pernštejna (†1521), jeho manželky Johanky z Liblic (†1515) a Pavlátů z Olšan.

Na přelomu 16. a 17. století jedna větev Pavlatů našla své působiště v Krásensku u Vyškova, kde na místním manském dvoře seděl vladyka Kašpar Lukavecký z Lukavice, jehož rod byl s rodem našich předků spřízněn (o sv. Martině 1586 do r. 1596 seděl na svobodném dvoře v Krásensku Kašpar Lukavecký z Lukavice znaku mořského psa (vydry?) s ocasem stříbrným na modrém štítě. Zmíněný Kašpar Lukavecký byl synovcem Štěpána Lukaveckého z Lukavice, který se od masopustu 1581 až do sv. Jiří 1600 připomíná na domě ve Šternberce. Od sv. Jiří 1600 pak až do sv. Jiří 1604 sedí na témže domě Jan Pavlát z Olšan. In: Hosák, Lad.: Svobodné dvory na Moravě v l. 1580 – 1600 v Časopise Vlasteneckého spolku musejního v Olomouci r. 36/1925).

Z hlediska pochopení vzájemných genealogických vztahů mezi rody Lukavecký z Lukavce a Pavlát z Krásenska je významná osobnost Jana Přikryla z Želče. Jan Přikryl z Želče byl totiž kmotrem jak Woršily Pawlatové z Krasenska (viz zápis z roku 1618 níže), tak Bohuslava Lukaveckého, jehož matkou byla Alžběta rozená Morkovská ze Zástřizl. Jan Přikryl z Želče je tedy spojnicí mezi rody Pawlatů z Krasenska, Lukaveckých z Lukavce a Morkovských ze Zástřizl. Prostřednictvím Jana Přikryla z Želče tak můžeme potvrdit vzájemný příbuzenský vztah mezi výše jmenovanými rody, neboť kmotrovství bylo hodnoceno jako vztah příbuzenský – proto například nepřicházely v úvahu sňatky kmotřenců s dětmi kmotra. (Zcela v duchu tehdejšího myšlení bylo totiž nezbytnou nutností každého novorozence pokřtít a obstarat mu kmotry, v případě rytířů adekvátní jejich postavení ve společnosti. Pro další život dítěte tedy nebyl výběr kmotrů nepodstatný. Ti na sebe přebírali část odpovědnosti za náboženskou výchovu dítěte a byli pro dítě určitou záštitou v případě úmrtí obou rodičů. Proto zpravidla náleželi ke stejné či vyšší sociální vrstvě než rodiče. Předpokladem kmotrovství byl opravdový život ve víře a většinou také spřízněnost s rodiči dítěte).

V roce 1618 naši předkové v Krásensku ještě užívali příjmení Pawlat z Krasenska, nicméně od roku 1627 vystupují již pod příjmením Pawlak z Krasenska.

Dne 1. 8. 1622 se Barbora, vdova po výše uvedeném Pawlatovi z Krasenska, provdala za Jana Prašila z Protivanova, který převzal její příjmení a založil rod Pawlaků z Krasenska (viz. RODOKMEN, PUBLIKACE).

Jedna větev našeho rodu po porážce stavovského povstání odešla do Horních Uhel do emigrace. Z této větve pochází Pavlakové, kteří jsou dnes usedlí ve Spojených státech.

Naši přímí předkové drželi v Krásensku dědičně svobodný statek a mohli s ním svobodně nakládat, jak je uvedeno v listině vydané jménem olomouckého biskupa Maximiliana Hamiltona Matyášovi Adamovi Pawlackovi dne 1. srpna 1772.

… Grundt, Rola, a Pržipanosti pro sebe,
swau Ženu, dieti, a Potomky swobodnie, wššak ale neroz-
dilnie prodati, odporučiti, darowati, a nebo de-
dičnie ucžiniti Mocz, a Prawo ma, …

Matyáš Adam Pawlack (můj 4x praděd) byl krásenským rychtářem. V roce 1787 založil v obci Triviální školu, vyučovalo se v ní psaní, čtení a počítání (proto název Triviální škola).

Byl majitelem statku, který naší rodině patřil do roku 1817, kdy ho koupil od mého 3x praděda Urbana Pavlaka podnikatel Josef Beyer (od té doby nesl název Beyerův statek), který zřídil na statku tkalcovskou manufakturu s 20 tkalcovskými stavy. Tkalcovna živila mnoho rodin v Krásensku a okolí. Na počátku zimy 1944 byla celá obec Krásensko nacisty vystěhována (183 rodin), vyrabována (kostelní zvony byly z krásenského kostela uloupené již v roce 1942) a téměř srovnána se zemí. Krásensko mělo být vymazáno z mapy Moravy a v jeho katastru měla být zřízena vojenské střelnice Waffen SS. V tomto žalostném stavu našly tuto nešťastnou obec osvobozující armády 10. května 1945. Zcela rozbořen byl i náš starý rodový statek (klasicistní budova, viz fotografie níže). Zůstala jen horní část, ve které bylo do roku 1989 zdravotní středisko a obecní knihovna. Po roce 1989 byl pozemek s budovou bývalého zdravotního střediska a knihovny restituován potomky rodu Bayerů.

O demolici vesnice Krásensko německou okupační armádou podává svědectví publikace pátera Müllera z roku 1945.

Vzhledem k tomu, že na základě dekretu Marie Terezie ze dne 31. května 1766 byly za úřední záznamy považovány svatební smlouvy, poslední vůle, výpisy z desk zemských a soudní spisy, rodina vystupovala ve svatebních smlouvách pod plným příjmením Pawlak von Krasensko.

Mezi potomky výše zmíněného Matyáše Adama Pavlaka patří v novodobých dějinách rodu jeho tři členové, kteří by na tomto místě měli být připomenuti. Jedná se o bratry Leonharda a Klemense Franze, kteří byli jako nadporučíci zaneseni do Knihy cti Rakousko – uherské armády (Ehrenbuch der Österreichisch Ungarischen Wehrmacht), přičemž obdrželi v roce 1914 (Leonhard) a 1915 (Klemens Franz) Vojenskou záslužnou medaili tzv. Signum laudis a Vojenský záslužný kříž. Tím třetím potomkem byl můj děd Josef, jenž byl za svou účast na válečném tažení proti bolševické Maďarské republice rad v roce 1919 dekorován Československým válečným křížem.

Můj děd Josef Pavlák, manažer firmy Baťa ve Zlíně a nositel Československého válečného kříže 1918/19 za boje na Slovensku, se v roce 1927 oženil s Marií Kamencovou, která pocházela ze starého rytířského rodu Kamenců z Kamena (z polsko-litevského rozrodu erbu vlčí udice).

Po demobilizaci nastoupil ve firmě Baťa ve Zlíně, kde zastával významné manažerské funkce. Ve svých personálních materiálech měl uvedenou poznámku, že nesmí být pro své kvalifikační dovednosti z firmy nikdy propuštěn.

Marie Pavláková, sestra mého děda, uzavřela dne 20. února 1911 ve Vídni v XVI. okrese na faře U Sv. Rodiny sňatek s Karlem Stefanem (Steffanem). Po rozpadu monarchie se s manželem usadili v tehdy německém Brně a svůj manželský vztah formálně upravili před československými úřady 9. října 1921. Její syn Josef, synovec a kmotřenec mého děda Josefa, byl nočním stíhačem Luftwaffe a nositelem Železného kříže 1. a 2. třídy.

Mému otci se sice ještě podařilo složit státní zkoušku z anglického jazyka na Filosofické fakultě Masarykovy univerzity v Brně (červen 1950), nicméně v důsledku kádrových prověrek skončil v uhelných dolech na Ostravsku, kde “hříchy” svého otce – nositele Československého válečného kříže – odčinil tvrdou prací. Po návratu z dolů pak pracoval s vidlemi na Státním statku Krásný Dvůr u Podbořan v západočeském pohraničí. V období destalinizace působil krátce v zahraničním obchodě, nicméně v roce 1958, v roce celostátních třídních prověrek, dostal výpověď. Na přelomu 50. a 60. let pak pracoval příležitostně jako dělník, skladník, inventurník a to buď jako brigádník, nebo pouze na dobu určitou. Až v uvolněných 60. letech se mu podařilo najít si zaměstnání v podniku Moravan Otrokovice, kde měl na starosti nákup a zásobování. Po Srpnu 68 byl však opět propuštěn. Zaměstnání našel až v nejzazší výspě Čech na Chebsku. Přesto nezahořkl a byl i nadále hodnocen jako vynikající pracovník. Pracoval však za velice nízkou mzdu, a aby uživil rodinu, přivydělával si vykládáním železničních vagónů.

V rámci vojenské služby byl Miroslavu Pavlákovi (narozen 1964) za vynikající výsledky v teoretické i bojové přípravě udělen čestný odznak Vzorný student a čestný odznak Vzorný voják.

V roce 1992 došlo v Chmel’nici u Staré L’ubovni ke spojení našeho rodu s polským zemanským rodem Kania (v 19. století vystupujícím pod maďarským příjmením Kánya, v roce 1947 násilně slovakizovaným a vystupujícím od té doby pod příjmením Kaňa).

Rodová pověst

I malá vesnička pod Kojálem měla svého obra. Jmenoval se Urban Pavlák. Postavou a silou se mu nikdo nevyrovnal. Utáhl víc než nejsilnější kůň v obci. Pařezy v lese vytahoval ze země bez velké námahy a suché stromy nosil z lesa na ramenou. Říkával, že koně mají kratší život než člověk, a proto je šetřil. Když někomu zapadl vůz s nákladem do mokřiny, hned lidé utíkali pro siláka Urbana.

In: Klvač, P.; Mikulka, R.: Je to pravda pravdoucí… Pověsti z mikroregionu Drahanská vrchovina. Občanské sdružení Drnka. Drnovice. 2006.

Urban Pavlak (1774 – 1851) byl mým 3x pradědem.

Návrat ke kořenům

Pro spásu své duše, jakož i duší svých předků i potomků jsem během Vánoc 2016 se souhlasem faráře v Krásensku u Vyškova vytvořil pro tamní farní kostel prebendu, která je zajišťována každoročním platem spláceným v pravidelných měsíčních splátkách. Kostel v Krásensku je starým rodovým kostelem, ke kterému měli naši příbuzní a předkové v 16. – 18. století (Lukavečtí z Lukavice a Pavlákové z Krásenska) patronátní právo či zastupovali olomouckého biskupa ve správních a soudních záležitostech v krásenské farnosti.